Pár minut u okna
Hlídala jsem dneska Tondu. Usnul. Nevydržím jen tak sedět. Neměla jsem sebou háčkování. Tak jsem si šla stoupnout k oknu, že se budu chvilku koukat na ulici. Šel kolem starší muž. Měl na sobě ušpiněné montérky. Přes rameno pracovní tašku. Šel zvolna, sotva se hýbal. Nohy tahal za sebou.
Jsem začala přemýšlet. Ještě před dvěma roky bych tak neuvažovala. Pozoruju lidi kolem sebe. Pokladní v supermarketech. A nevlídné nakupující. Ti se diví, když žena pokladnu uzavře se slovy, že má hlad, že se chce najíst. Převážně sleduju lidi mé věkové kategorie. Jsou unavení a smutní. Proč pozoruju lidi věkově mi blízké? Protože jsem přesvědčená, že lidé odlišného věku si málo rozumí. Důchodci nadávají na mladé. Mladí nadávají na důchodce, že všude zavazí.
Zastavila jsem se pro pečivo. V novém obchůdku. Když jsem při odchodu stála u dveří, prodavačka mi kromě pozdravu popřála pěkný víkend. No to byla pecka. I když jsem se ještě před pár měsíci taky tak chovala, zaskočilo mě to. U dveří jsem se otočila a nezmohla se na nic. Jen na jakýsi škleb.
Bacha, Tonda vříská. Musím nechat koukání z okna a přemýšlení. Dneska má Toníček čtyři měsíce. Je to takový kulihrášek. Občas vážný, až zamračený. Dávám si před ním pozor, jak se tvářím. Vrásky mezi očima mám od mračení hluboké. No na plastiku nepůjdu. Věřím, že mi pomůže můj vnuk, až pro mě bude „víc k použití“. Už teď si spolu nahlas povídáme. Jen my víme, co znamená naše gaga, bebe. A taky se od babičky učí smát. Zatím mám v hlasitosti navrch já. Ale jak dlouho?
